Série kešek STRÁŽNÍ HRADY KOLEM ŘEKY OSTRAVICE - ZAPADLISKO

Na úzké zalesněné terase nad řekou Ostravicí se nad nádražím Paskov nachází v místě zvaném Zapadlisko pozůstatky středověkého hradu. Hrad se nachází kousek pod pověstmi opředenou nejstarší stavbou obce Řepiště. Stavení se záhadným názvem Gajdula, jehož počátky se ztrácí v hlubinách dávnověku, je pravděpodobně bývalou celnicí na solné stezce z dolů Wieliczka do Rakousko-Uherska. Později je v budově doložen panský lihovar, který skončil okolo roku 1850. Od roku 1880 do dneška slouží k bydlení. Jako velmi stará budova je Gajdula opředena pověstmi a tajemstvím. Prý zde kdysi žil loupežník Gajdula a ze stavení vedla tajná chodba pod Ostravicí až do paskovského zámku. Realita je však zřejmě prostší. Protože zde selské povozy v příkrém kopci "gajdovaly", museli tu sedláci zapřahat další spřežení, aby kopec vyjeli. Chodba však zcela vymyšlená není. Ještě dnes žijí pamětníci, kteří ji v dětství znali. Nyní je však již vchod ztracen.

Ale zpět k Zapadlisku. I s tímto místem je svázána pověst.

Kdysi stával v Řepištích hrad, kde sídlil mocný, ale zlý pán. Lid po vesnicích krutě utiskoval, přidával nelidských robot, při divokých honitbách ničíval s družinou úrodu, a tak všelijakým způsobem sužoval poddané. Přišel-li žebrák do hradu, dal ho pán vyštvat psy, a tak se stalo, že se každý zdaleka jeho sídlu vyhýbal a chudý lid po všech okolních vesnicích zanevřel navždy na svého pána. Zato Alena, hezoučká dcerka pánova, byla velmi milována pro svou upřímnou a vlídnou povahu. Kamkoliv vyšla, všude ji lid vítal, neboť věděl, že hodná dcerka nemůže za zatvrzelé srdce otcovo.

Jednou si vyjel pán s četnou družinou na lov. Beskydské hluboké lesy vroubily řeku Ostravici a starou obchodní cestu, vedoucí tehdy z Moravy do Polska, až daleko za Frýdek. Bylo v nich veliké množství vysoké i černé zvěře, medvědů, rysů i dravého ptactva. Avšak sotva se lovci rozjeli za kořistí, vyšel proti hradnímu pánu od chaty, o samotě stojící, stařec. Hned se pán zaškaredil:

"Proč nás rušíš v zábavě?" osopil se.
"Milosti, nejponíženěji prosím....".
"Pryč, nemám kdy na tvoje tlachy!".
"Milosti, těžce jsem musel v lese pracovat, než jsem jej vymýtil a proměnil v pole! Je na něm více kamení než zemité půdy!".
"Dost smělče!" - a pán prudce pohodil kuší.
"Zvěř všeliká mi boří ohrady a ničí úrodu...."
"Pusťte na něj psy!"

Sotva ohaři s vyceněnými zuby vyrazili, stařec zmizel, jako by se do země propadl. Toho dne se celá družina vrátila na řepišťský hrad bez kořisti. Jako by je někdo očaroval, živého tvora v lesích nespatřili. A na zpáteční cestě je zastihla silná bouře. Když vjížděli promoklí lovci do hradu, blesk stíhal blesk a hrom duněl bez ustání, jako by se chvěla celá země.

Ráno se lidé po řepišťském okolí divili. Jeden volal druhého, šeptali si, povídali, všelijak hádali a ukazovali na pahorek, kde dříve stával hrad. Tam nebylo po věži a rozsáhlých staveních, obehnaných hradbami, ani památky. Když pak někteří přišli blíže, poznali, že se hrad propadl za bouře i se všemi obyvateli. Tak prý byl potrestán řepišťský pán a jeho družina, že tak nelidsky nakládali s poddanými. Ze všech hradních obyvatel byla zachráněna jedině hodná Alenka, která dlela oné osudné noci návštěvou na frýdeckém hradu. Jak se dověděla o osudu otce a rodného sídla, přijela k řepišťskému "zapadlisku" a prosila za odpuštění všech otcových vin. Pak kázala nedaleko postavit klášter a uchýlila se do něj.

Jádro pověsti je možná pravdivé. Po hrádku, který na Zapadlisku stál, dnes opravdu nezůstala ani památka, jen protáhlé jádro a níže položená terasa, kde bylo předhradí. Ve střední části je patrný výkop po archeologickém průzkumu. Areál celého hradu je velmi dobře zachovalý, natolik, že podle něj bylo možno provést rekonstrukci předpokládaného vzhledu.

Navíc podle útržkovitých informací v kronikách stál kdysi v nedalekém Vratimově skutečně klášter, ani po něm však do dnešních dnů nezůstalo ani stopy. První archeologický výzkum na lokalitě hradu proběhl již ve dvacátých letech minulého století. Paskovský nadučitel Skácel zde našel groš.

Další archeologický výzkum byl na lokalitě proveden roku 1976. Byly zde objeveny hlavně úlomky keramiky. Ze železných předmětů byly nalezeny různé hřebíky, zlomky podkov, raménko ostruhy, kování dveří, atd. Z terénního výzkumu a pátrání v kronikách vyplynulo, že hrad Zapadlisko byl založen pravděpodobně okolo roku 1290 rodem Baruthů. Okolní území pak bylo ve 13. století osídlováno Lužickými Srby. Kdy a jak hrad na Zapadlisku zanikl zůstává dosud tajemstvím. Není vyloučeno, že z kamenů hradní rozvaliny je postavena právě Gajdula.

Zdroje: hrady.cz, repiste.wz.cz, Google Streetview, obyvatelé Gajduly

Série kešek STRÁŽNÍ HRADY KOLEM ŘEKY OSTRAVICE - ZARYJE

Na území města Vratimov v minulosti stával hrádek a tvrz. Protože se o nich nezachovala žádná lidová pověst a záznamů v kronikách je rovněž poskrovnu, lze předpokládat, že zanikly velmi dávno. Pravděpodobným iniciátorem stavby byl kníže Mieszko I. Těšínský, vládce knížectví Těšínského. Účelem středověkého strážního hrádku bylo zabezpečení jihozápadní hranice knížectví, které od nepaměti tvořila řeka Ostravice. Hrádek vznikl na konci 13. století a neměl dlouhého trvání. Zanikl pravděpodobně koncem čtrnáctého století, nejpozději počátkem století patnáctého. V roce 1488, kdy je jako majitel Vratimova zmíněn Jiří Meysel, o rok později uváděný jako Jiří Mníšek, již byla lokalita hrádku zpustlá. Po budovách se nezachovaly žádné stopy, lze tedy předpokládat, že byly z velké části dřevěné.

Lokalita středověkého hrádku ve Vratimově se nachází na úpatí říční terasy řeky Ostravice. Hrádek není nijak s říční terasou spojen, rozkládá se na výrazném kopcovitém útvaru při jejím úpatí. Centrální plato je protáhlého trojúhelníkového tvaru s hlavní osou rovnoběžnou se směrem řeky a říční terasy. Její prudký svah vytváří na severovýchodní straně hrádku velkou hlubokou rokli s charakterem příkopu. Po jeho severní a západní straně se nachází několik vyvýšenin a sníženin budících dojem možného příkopu s předsazeným valem. Umělého charakteru je snad valovitý výběžek odklánějící se od říční terasy na jihovýchodě a na nějž navazuje směrem na sever k jádru další pahorek. Je možné, že po těchto valech (násypech) přicházela k jádru přístupová komunikace. V místech, kde se val přimyká ke svahu terasy, je v této terase průrva (nikde jinde v okolí podobná není) jíž procházel přístupový koridor a překonával tak značný výškový rozdíl mezi říční terasou a centrem hrádku. Samotné jádro je ploché, mírně se svažující od nejvyššího bodu v severozápadním nároží na západ. Zajímavé je mírně rozeklané úzké čelo hrádku nesoucí snad vstupní bránu. Jádro nenese žádné znatelné terénní stopy upomínající na jakoukoliv zástavbu. Hrádek jistě patřil spolu s nedalekým Zapadliskem a severněji položenou vratimovskou tvrzí do soustavy strážních hrádků při řece Ostravici. Pro jeho výraznou dispozici a charakter fortifikací však není vyloučena ani částečná sídelní funkce. Archeologický výzkum, který by napověděl více o historii tohoto místa, zde bohužel zatím neproběhl.

Do roku 1775 bylo na moravsko-slezské hranici vybíráno clo. Hranice vedla po toku Odry nebo kolem něj oscilovala k severovýchodu kolem Ostravy až k soutoku Odry s Ostravicí, odtud pak vedla na jihovýchod proti toku Ostravice nebo kolem něj oscilovala, do Beskyd až k pramenu Černé Ostravice, odkud po několika desítkách metrů přecházela přímo na slovenskou (uherskou) hranici. Trojmezí moravsko-slezsko-slovenské (původně uherské) se nacházelo na hřebeni Moravskoslezských Beskyd jižně od Bílého Kříže. Jako zemská hranice přestala moravsko-slezská hranice existovat k 1. prosinci 1928, kdy bylo České Slezsko kvůli své malé velikosti a omezení vlivu zdejší početné německé menšiny spojeno s Moravou do Země Moravskoslezské, nadále však v celém svém průběhu tvořila hranici některých politických okresů této nové země, po druhé světové válce byla hranice podél řeky Ostravice už jen hranicí mezi několika soudními okresy.

Mimochodem, jméno Beskydy je neslovanského, nejspíš ilyrského nebo thráckého původu. Slovo „beskyd“ se vyskytuje v celém Karpatském oblouku a na Balkáně a označuje „horský předěl“, „sedlo“. U nás se objevilo na konci středověku, když k nám přišli Valaši kolonizovat neobydlené části Moravy. Poprvé se o Beskydech mluví v písemném záznamu z roku 1575, ale na Slovensku je název doložen už ve 13. století.

Zdroje: hrady.cz, beskydy-info.cz, eksploratorzy.com.pl, Wikipedie, Pověsti ze Slezské brány

Série kešek STRÁŽNÍ HRADY KOLEM ŘEKY OSTRAVICE - LANDEK

Původ Vratimova se datuje na konec 13. století. Jen krátce po založení, roku 1305, je již zmíněn pod názvem Wrothimow v soupisu desátků vratislavského biskupství (Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis). Samotné sídlo bylo založeno v době kolonizace Těšínska lužickými Srby, pravděpodobně Jindřichem z Baruthu, který byl členem družiny těšínského knížete Mieszka. Kromě Landeku založil i řepišťský hrad Zapadlisko a nedaleký hrádek Zaryje. Souběžně se vznikem obce a v následných desetiletích byla budována řada drobných fortifikací podél řeky Ostravice, které měly těšínskou hranici a nově vznikající obce chránit. Do této skupiny patří i dvě opevněná sídla v dnešním katastru Vratimova. Jedno se nachází v poloze Zaryje a druhé v poloze Landek. Zatímco Zaryje byly menší hrádek vystavěný ze směsi kamene a dřeva, opevnění v lokalitě Landek byla čistě dřevěná tvrz. Všechny tři zmíněné opevněné stavby vznikly po roce 1297, kdy došlo k uzavření smlouvy o hranici na řece Ostravici mezi těšínským knížetem Mieszkem a olomouckým biskupem Dětřichem z Hradce. Dohoda zmiňuje i Baruthovy statky ležící na těšínském břehu Ostravice naproti Paskovu a Hrabové. Jde tedy zřejmě o vůbec první písemně doloženou zmínku o osídlení v lokalitách Řepiště a Vratimov, byť ještě bez názvů osad. Hranici z obou stran střežil řetěz hrádků, kromě již tří jmenovaných na slezské straně pak na olomoucké straně například Paskov nebo Štandl u Frýdku-Místku. Literatura i lidové pověsti, s výjimkou Zapadliska, o hrádcích Zaryje a Landek mlčí. Zanikly tedy zřejmě příliš dávno. Původně se čekalo, že to mohlo být po roce 1327, kdy se Těšínské knížectví stalo součástí Českého království pod vládou Jana Lucemburského a hranice tak pozbyla smysl. Nálezy keramiky však napovídají, že hrádky zanikly mnohem později, pravděpodobně až za husitských válek v 15. století. V případě tvrze na Landeku bylo prokázáno, že zanikla požárem. Vizualizaci tvrze Landek si můžete prohlédnout na rekonstrukci J. Štěpánka.

Vratimov v držení Baruthů dlouho nezůstal. V roce 1450 jej získal těšínský kníže Bolek, který jej předal do majetku manželky Anny. V té době již ve výčtu majetku oba hrádky i tvrz chybí, lze je tedy považovat nejpozději k roku 1450 za zaniklé. Od roku 1488 byl Vratimov postupně v držení Jiřího Meysla (Jiřího Mníška), Jana Sedlnického z Choltic a na Vratimově, Jaroslava Skrbenského z Hříště a na Šenově a Václava Slavibora Skrbenského z Hříště. V roce 1770 žilo v obci zhruba 300 obyvatel. Byl tu panský dvůr, mlýn, ovčín, vrchnostenská hospoda, dřevěná škola a dřevěný kostel s farou. První zděná samostatná školní budova byla postavena už roku 1785. Léta Páně 1790 se majitelem Vratimova stal hrabě Jan Larisch, roku 1800 hrabě Eduard von Wimpfen, v roce 1807 Pavel Czaderský a o dvacet let později pak Filip Ludvík Saint Genois. Zatímco v roce 1878 žilo v obci 599 obyvatel, roku 1890 to bylo již 1391 a roku 1900 dokonce 2045 obyvatel. Oproti 78 domům z roku 1878 jich ve Vratimově bylo v roce 1900 už 179. Sídlem vlastníka Vratimova byla tvrz, zpočátku během 14. století pravděpodobně ta v poloze Landek, po jejím zániku pak zemanská tvrz, která se prý nacházela na místě pozdějšího panského dvora v centru dnešního Vratimova. Panský dvůr byl zbourán v druhé polovině 20. století kvůli stavbě společenského domu s kinem a knihovnou. Níže je zřejmě nejstarší dochovaná pohlednice Vratimova pocházející z roku 1899.

Původní vratimovská tvrz se nacházela v místech západního cípu ukončení táhlého pole v místě zvaném Vratimov - Landek na bývalém gruntě číslo 9. Je odtud pěkný výhled na části Ostravy Hrabová a Nová a Stará Bělá. Na západě a severu je místo ohraničeno srázem říční terasy řeky Ostravice a na východě údolím bezejmenného potůčku. Z lokality se do dnešních dnů dochoval výrazný homolovitý pahorek. Právě zde zřejmě stála již zmíněná původní středověká tvrz drobných manů těšínského knížete, kteří v období 14. a 15. století užívali predikát „z Wrothimowa“. Členy České archeologické společnosti byly na lokalitě nalezeny olověné kulky, atypické ostruhy a zlomky keramiky korespondující s obdobnými nálezy z nedalekých hrádků Zapadlisko a Zaryje. Kromě jedné sondy v roce 1988, která potvrdila přítomnost středověké dřevěné stavby, zde dosud podrobnější archeologický průzkum neproběhl. Otázkou však je, zda má vůbec smysl, protože díky erozi a zřejmě i těžbě písku je celá původní kulturní vrstva odstraněna takřka na samotné hlinitopísčité podloží a návrší tvrze je v současnosti menší než bývalo. Tvrz byla možná součástí většího hospodářsko-sídelního areálu, snad prvních vratimovských chalup, o kterých se zmiňuje smlouva z roku 1297. Areál se rozkládal patrně v prostoru dnešního pole. I zde byly nalezeny zlomky středověké keramiky.

A perlička na závěr: Právě v inkriminované době stavby opevnění a založení Vratimova došlo k zajímavému sňatku. Roku 1290, tedy sedm let před stavbou tvrze, se knížeti Mieszkovi Těšínskému narodila dcera Viola. A v již zmíněném roce 1305 ji na důkaz sbližování Českého království a Těšínského vévodství provdal za Václava III., posledního českého krále z rodu Přemyslovců. Sňatek však byl bezdětný, král byl krátce po svatbě zavražděn v Olomouci a Viola Těšínská zemřela v pouhých 27 letech. Na obrázku níže je pečeť Mieszka Těšínského z roku 1288.

Zdroje: masslezskabrana.cz, hrady.cz, eksploratorzy.com.pl, vratimov.cz, wikipedia.org, fotohistorie.cz, Ladislav JUROŠ: Vratimov – Landek (Archeologie Moravy a Slezska, roč. 10/2010)